Konstruktivismus
metody a formy práce
rozvoj kompetencí
profesní rozvoj učitelů
reflexe učení a zkušenosti
psychologie výuky
konstruktivismus
kvalita výuky - wellbeing
Kultura učiva a učebních úloh
Znalosti jsou chápány ve své konstrukci jako něco, co se utváří. Učitel nevkládá myšlenky do hlav studentů v původní podobě, ale tak, že si žáci konstruují jejich vlastní význam (personální konstruktivismus). Nejde o pojetí obsahu jakožto konečného produktu. Dle Piagetova strukturně genetického přístupu lidé třídí a uspořádávají své myšlenky tak, aby byly v souladu s našimi dosavadními znalostmi a dříve vytvořenými schématy a ve stejnou chvíli naše mentální informační struktury přizpůsobujeme nebo měníme tak, aby odrážely to, co jsme se z nové zkušenosti naučili. V prvním případě jsou nové informace jednoduše přiřazeny k existujícímu schématu, v druhém případě dochází k jejich rekonstrukci, existující schémata se rozšiřují nebo se vytvářejí nová. Proces rekonstrukce poznání nastává tehdy, jestliže dojde k jakési nerovnováze mezi dosavadními znalostmi, zkušenostmi učícího se subjektu a novou informací. Piaget dále poukázal na to, že se proces rekonstruování vlastního poznání mění v závislosti na věku - viz. genetická epistemologie.
Kultura učení a interakce
Konstruktivistický přístup k učení a interakci klade důraz na aktivní úlohu žáka, který si významy sám konstruuje podle již vytvořených mentálních struktur. Žák má dostatek příležitostí ke zkušenostně orientovanému, smysluplnému, problémově orientovanému a dialogickému učení, k učení, v němž se při konfrontaci věcného a sociálního světa a při používání kulturních nástrojů a symbolických systémů utváří nové vědění, integruje se do vědění stávajícího a propojuje se s ním.
Kultura didaktické komunikační a učební podpory
V konstruktivisticky chápané výuce dochází k omezení přímého řízení učitelem, hledají se cesty adaptivní podpory žáků, akceptuje se a podporuje se jejich autonomie jako cíl a současně jako procesuální předpoklad výuky. Učitel v roli facilitátora vytváří vhodné podmínky pro individuální učení žáka a přesunuje na něj řídící roli (řídící vlastní učení). Úlohou učitele může být také vhodné uspořádání prostředí pro učení, ve kterém navozuje problémové situace tak, aby je studenti aktivně uchopovali.
Uvedená definující vymezení je možné s čistým svědomím a pedagogickým sebevědomím nazvat - FORMATIVNÍ KULTUROU.
Kulturou, jejíž vizí, cílem a hodnotou je svobodný a odpovědný, aktivní, kompetentní a učící se člověk a jeho podpora.
Možnosti DVPP - Formativní intervence na podporu učení žáků .. z našeho vzdělávacího portfolia
Formativní intervence je nadčasová, propracovaná, didaktická metoda, které aktivizuje učební činnost a seberegulaci žáků. Výrazně podporuje rozvoj kritického myšlení, čtenářské a verbální gramotnosti, rozvoj kompetencí k učení a řešení problémů. Pracuje s konstruktivitou a integritou myšlení i s emocemi žáků ve prospěch zlepšené seberegulace a dobrého učebního klimatu.
|
Konstruktivistická koncepce pedagogiky |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
1. Učení není pasivní činnost. Přesto, že znalosti jsou konstruovány aktivně učícím se jedincem, obsah i proces učení je jak individuální, tak sociální záležitostí.
2. Učení je procesem autoregulačním. Každý jedinec se učí odlišným způsobem jednak podle vnitřních dispozic a také s ohledem na vnější faktory. Tudíž si tento proces v konečné podobě řídí sám.
3. Učení je řídící proces, který umožňuje lidem porozumět světu. Z konstruktivistického pohledu je to právě ekvilibrace (homeostatické vyvažování), která navozuje stabilitu a vnitřní soudržnost svého systému poznatků. Nové informace mohou podléhat asimilaci (tj. zahrnout nové poznatky do existujícího schématu) nebo pokud jsou v rozporu se zkušenostmi či původními koncepty dochází k akomodaci (tj. vytvořit nové schéma v souladu s novými informacemi).
4. Poznání slouží k uspořádání zkušenostního světa, nikoli objektivní reality. Pravda je životaschopná (podléhá adaptaci člověka ke světu a pomáhá mu v tomto světě přežít), nikoli zákonitě platná. Přesto, existují zákonitosti, podle kterých je platná vždy. Cílem učení je vést k uspořádání, pochopení vlastního zkušenostního světa, tedy vytvářet mentální schématické koncepce pro pochopení světa i sebe sama.
|
|
|
|
5. Realita je představena a sdílena její interpretací. Informace jsou vstřebávány člověkem a pronikají k němu skrze vlastní interpretaci (nikoli jako nedotknutá „pravda o světě“). Tu si člověk vytváří, sám v sobě konstruuje. Přesto, že mnoho interpretací o realitě a jejich hodnotách je rozdílných, existují pravdy, na kterých je možné se shodnout.
6. Učení je sociálně kontextová aktivita, rozvíjená v podnětném prostředí. K rekonstrukci vlastního poznání a k objevení vlastních schémat může dojít za podpory ostatních, ale i vlastní reflexí, která katalyzuje konstruktivitu obsahů i procesů.
7. Jazyk hraje v procesu učení podstatnou roli ve funkci komunikace i myšlení. Konstruktivisté zdůrazňují úlohu jazyka jako nástroje, který umožňuje vytvoření spojení mezi tím, co jsme se v minulosti naučili a tím, co je výsledkem učení, tedy samotný proces konstrukce, který vyúsťuje v individuální poznání.
8. Motivace je klíčovým faktorem učení. Odměny a tresty jsou považovány za vnější motivační prostředky, stěžejním motivačním zdrojem pro konstruktivisty je spíše vnitřní (individuální) potřeba porozumění světu a vlastního poznání. Protože není konstruováno jen poznání, ale i jeho nabývání a obohacování, je důležitým faktorem učení také jeho řízení, ze kterého rovněž plyne velká část vnitřní motivace (dělat věci po svém).
|
|
|
|
Učící se člověk si tedy buduje porozumění světu po svém. Nemůže plně přeneseně zvnitřnit připravená a hotová cizí vysvětlení, ale v závislosti na vlastních předchozích zkušenostech, individuálních předpokladech a na kultuře (tedy i v hodnotovém světě), ve kterých žije. |
|
|
|
Modifikováno dle: Konstruktivismus a jeho aplikace v integrovaném pojetí přírodovědného vzdělávání, UP Olomouc, 2006 |
