Facebook

Formace a výchova

rozvoj osobnosti reflexe učení a zkušenosti psychologie výuky psychologie osobnosti lidská zralost a její kultivace


Výsledkem socializace mají být přiměřené pracovní návyky, kultivovanost osobního projevu, společenskost, osvojení a rozvíjení vlastního systému hodnot v rámci dané kultury (sociální normy), odpovídající přirozenému formátu osobnosti ve složce strukturální i dynamické (přiměřenost motivační orientace, citlivost vůči podnětům, emocionální zralost, využívání myšlení a tvořivosti, komunikativnost, schopnost reflexe a mravnost).

Právě k těmto aspektům nesměřovala svou pozornost škola, neboť nasedla do vlaku směřujícího k rozvoji kompetencí. Přesto, že už léta zaznamenáváme problémy s patologickým chováním nejen mezi žáky, ale někdy i mezi dospělými, jsou školy vybaveny desítkami předmětových učitelů vyučuijících předmětové znalosti a na vysvědčení pak kolonkami pro předmětové známky. Vedle toho je nas škole jeden výchovný poradce a jeden preventista a sem tam nějaký školní psycholog a na konci pololetí pak jedna známka z chování, tedy kvalita socializace. Přesto, že učitelé potvrzují, že naučit látku (znalostní obsah) je pořád ještě snadnější, než namotivovat a ukáznit žáky, přesto je školní zpětná vazba věnována právě testování znalostí, než podpoře a korekci rozvoje osobnosti a socializaci.

Průběh výsledků vzdělávání sledují čtvrtletní klasifikace, pololetní a roční vysvědčení a také samozřejmě maturity. Jakými nástroji je ale možné sledovat socializaci?
 

Formace a výchova dnešního člověka stojí, či vlastně padá na hodnotovém vědomí lidí. V současnosti však spíše nas erozi hodnot. Jde spíše o nálady společnosti a konkurenční atrakce, rodiny bez schopnosti emočního souznění. Lidé se pouští spíše za módními trendy, než za hledáním pravdy, při němž by si museli ledacos odříct a sami sobě přiznat. Vzdělání, které slouží výkonovému modelu společnosti, dělá spíše medvědí službu zbytku výchovných vlivů, které může škola ještě poskytnout. Exploze vědění, jak píše P. K. Liessmann, je v demokratické společnosti podhoubím bludiště des-informací, které není postaveno na hodnotách, jež by kultivovaly lidství. Do toho přichází tzv. kompetenční model a chce udělat z každé znalosti, vyrobené bez hodnotových měřítek, hned dovednost, ne-li přímo kompetenci. Jestliže vezmeme vážně výrok Johna Deweye, že "Poznání a hodnocení nelze oddělit", pak Informace bez hodnot je vlastně dezinformace (např. převážná většina reklam) a adorovaný znalostní management a jeho "nevlastní strýc" koučink se stává spíše mystifikací, než sociálně-edukační dovedností, která by vedla ostatní pracovníky k rozvoji jejich skutečného potenciálu.

Školní kultura bez hodnot, reprezentovaných např. cíli vzdělávání, je pláň bez studánek a plodících stromů. Kultivace a hledání hodnot je jádrem každé výchovy a každé sebevýchovy, jen v poslední době se na to nějak zapomnělo. Žijeme v době, kdy každý extravagantní úlet je shledáván kulturním. Už dávno se zapomnělo, že kultura má člověka pozedat a jedinou přidanou hodnotou jsou zkušenosti a díla těch, kdo překročili v sobě starého člověka. Člověka pudového a ambiciózního, člověka hledajícího jen vlastní prospěch, člověka tak plného tvořivosti, že účel světí prostředky. Přidaná hodnota se rodí těm, kdo nehledali iluzi mimo sebe, ale pravdu v sobě, což bývá bolestné, ale hovoří o něčem, co dnešní svět, aby ušetřil čas, odsunul na smetiště dějin. Kdysi se tomu říkalo svědomí. Lidé nějak zapomínají, že pravda je vždy spojena s prožíváním vzájemnosti a oddělenosti, se ztrátami a obětmi. K tomu je potřeba odvaha nahlédnout do vlastní hloubky a také někdy odvaha k samotě (nikoli k osamocení) na rozdíl od těch, kterým tak můžeme připadat divní a složití, když se nespokojíme s "chlebem a hrami", atrakcemi a slevami, s úplatky a loajalitou, s ukládáním dat na disky a s dovedností jejich statistického třídění. Pravda je očekávaný výstup poněkud jiné kategorie. Je obnažena a narýsována často i tím, co nemůžeme unést anebo změnit. Je iniciována citem a její půdou je pokora a láska. Tím, přiznáme svoji autentičnost, intimitu, slabost a lidskost. Veškeré to předstírání výkonu na znalostech v ohraničené baterii otázek není vzdělanost a už vůbec ne lidství. Vzdělanost, v dobách nedávno minulých, formovala charakter, protože hlavním nástrojem bylo hledání smyslu a pravdy. Proto by formativní kultura bez kultivace osobnosti nemohla přinést žádnou skutečnou přidanou hodnotu, když by formovala jen znalosti potřebné k industrializaci, neboť pravá přidaná hodnota je v nezjištěné podpoře druhých, a tedy v souznějící pozornosti.

Milan Šrámek, 2014