Dle Frankla jsou tři možnosti, jak dát životu smysl a tedy i hodnotu:
-
vykonáním činu, kdy smysluplné lidské dílo je zacíleno za hranice vlastního já; nevyžaduje přitom hrdinské činy - každý čin vykonaný s ohledem na druhé se stává sebepřesahujícím, lidským a smysluplným
-
prožitkem, který obohacuje a povznáší, přičemž nejvyšší hodnotou je láska (empatická, konstruktivní, sebeodříkající, ..)
-
utrpením, které je součástí každého života. I v beznadějné situaci (nemoc), z níž není úniku, vidí za jistých okolností smysl.
|
|
|
|
|
Formativní pedagogika je ve své podstatě jak konstruktivistická a humanistická, tak i logoterapeutická, neboť pracuje s vůlí i smyslem jako uvědomělými nástroji učební a seberegulace. Zavádí člověka k prožitku a hodnocení zkušenosti proto, aby se mohl lépe, s větší zkušeností rozhodovat. Aby zkušenost nebyla jen v jeho hlavě, ale i v jeho srdci. Aby ruka pomáhala hlavě pochopit svět i sebe sama skrze informace i zkušenost. Hodnocení pak slouží jako optika citlivosti a důležitostí pro tento, původně zázračný, ale dnes nemocný a křehký svět.
 
Lidská vůle je vnitřní motivace, která naráží na překážky a překonává je tím, kam je směřována.
Tato snaha však reflexně tvaruje člověka, integruje jeho myšlení a provází jeho zrání a vzdělání.
Pro kompetence, potřebné a užitečné v 21. století je třeba u žáků i učitelů rozvíjet tzv. "hluboké myšlení", tedy aktivní, kritické a kreativní myšlení, ve kterém vzájemně spolupracují při řešení problémů, vzájemně se učí, což posiluje osobní prožitek. Proto učitel svými podněty a otázkami na "smysl a hodnotu věcí" navádí žáky na učební cíl. To, co propojuje hluboké učení s povrchními poznatky a osobní vůlí, kdy lze získané vědomosti pospojovat v dovednostech v jeden celek, je unikátní metoda tzv. Formativní intervence pro podporu učení žáků, kterou najdete v knihovně našich vzdělávacích služeb.
|
Logos – svět smyslu a hodnot - Zdroj: Karel Balcar
„Logos“ v pojetí V. Frankla značí „objektivní duchovní svět smyslu a hodnot“; někdy též prostě „smysl v životě“. Prožitek smysluplnosti lze zhruba vyložit jako prožívanou objektivní hodnotnost vlastního počínání v životě. Dle Frankla je naplňování vlastního života smyslem, uskutečňování přirozené lidské „vůle ke smyslu“, vrcholnou pohnutkou duchovní existence člověka. Z tohoto pohledu je pro něj život řetězcem situací, do nichž je stavěn či do nichž vstupuje, které musí tak či onak zvládnout a které obsahují zcela určitý smysl právě pro něj samého. Člověk pak usiluje o to, aby tento smysl vycítil a objevil. Lidské bytí je bytím ve světě a svět zahrnuje také svět smyslu a hodnot. Smysl a hodnoty jsou „důvody“, které člověka pobízejí k bezprostřednímu jednání. Ztrácejí-li se nám však ze zorného pole, vykládáme-li člověka v pojmech uzavřené funkční soustavy, pak zůstávají pouze „příčiny a účinky“. Člověk nalézá svůj, jediný a jedinečný smysl v uskutečnění některých obecných hodnot v kterékoli konkrétní životní situaci; a tento svůj vlastní smysl dané situace může svým přičiněním právě (a často i jedině) on sám také naplnit. Nalezení, uchopení pravého smyslu určité situace spočívá v odkrytí struktury jejího smyslu a rozpoznání toho, co je třeba k jejímu celostnímu smysluplnému dovršení či uzavření. Situace obsahuje v sobě svůj požadavek na člověka, v tomto ohledu má pro něj povahu výzvy. (Např. situace „7+7=“ může být naplněna různě; avšak jen jeden způsob, a to „14“, je správný, dává dobrý smysl.) Naplňování svého života, jeho konkrétních situacích vlastním smyslem spočívá v uskutečňování hodnot ve vztahu člověka ke světu v událostech, jichž se účastní, a v činech, jimiž do nich vstupuje. Naplnění smyslu je přitom nezávislé na vnějškové výkonnosti či úspěšnosti jeho snažení. Hmotná či společenská úspěšnost může být provázena též ztrátou smyslu a zoufalstvím, zatímco i zjevná neúspěšnost či dokonce utrpení mohou být pro člověka příležitostí k naplnění životního smyslu statečným počínáním či postojem.
|
