Facebook

Emoční inteligence a osobnost

emoční inteligence profesní rozvoj učitelů motivace žáků komunikace ve škole pedagogika formativní konstruktivismus


Emoční inteligence je velmi důležitá funkční oblast osobnosti člověka. Její užitnost a užitečnost rozhodně nestojí mimo oblast vzdělávání a už vůbec ne mimo kompeteční model. Když uvážíte, že mnoho znalostí načerpáte z knih, může také uznat, že nepřeberně více znalostí a zkušeností, získáte ve světě, který nás obklopuje, ale zejména s lidmi, kteří ho obývají. Vyznat se v lidech je jednou z neužitečnějších dovedností, která vám usnadní život. Ale tím nejbytostnějším člověkem, ve kterém bychom se měli vyznat v prvé řadě, jsme my sami. Pak svobodněji příjmete, že ostatní lidé myslí, cítí a prosazují se poněkud jinak, než by se dalo z naší vnitřní zkušenosti předpokládat.

 

Všechny emoce, ve své podstatě jsou popudy k jednání, jsou to okamžité pokyny pro zvládání životních situací. Sám kořen slova emoce pochází z latinského slovesa "motére", což znamená pohybovat se a přidaná předpona ", označuje pohyb směrem pryč. Emoce tedy vedou k činům a pokud vás lidé posuzují podle činů, pak je dobré ze svých emocí udělat přítele, kterému rozumíte. Zvířata a děti jsou v podstatě emoční bytosti a vlastně až kultivace osobnosti, patřící k dospělosti, udrží emoce tak trochu pod pokličkou a my můžeme vidět chování řízené převážně rozumem.

Není však dobré vnitřní city a emoce znásilnit, neboť emoce jednak dělají náš život pestrý, ale zejména, když jim porozumíme, tak nás dost dobře informují o světe, ve kterém se interakčně nalézáme. V informační podstatě doplňují náš úsudek o tom, co to znamená, když nás někdo má rád, nebo když nás někdo nebo něco ohrožuje, nebo je k nám prostě někdo přehlíživý či netečný. Když si našich emocí všímáme a udržíme je v partnerství s naším rozumem, pak jsme celkově inteligentnější. Můžou ale nastat takové případy, že nás naše vlastní emoce přeroste, a pak nám jednak diktuje vnitřní i navenek viditelné chování, ale také nám dokáže zkreslit rozumový úsudek. V euforii jsme někdy zbytečně bezstarostní a ve stavu nepohody někdy zbytečně úzkostní. Každopádně v naší inteligenční mentalitě, obývané rozumem, citem a vůlí, může nastat buď inteligentní chaos nebo naopak inteligentní porozumění. A tomu říkáme EMOČNÍ INTELIGENCE. Vědomě budovaná porozumění pro vlastní prožitky i pro prožitky druhých lidí nás postupně mohou udělat velmi emočně a sociálně inteligentními.

Právě proto je žádoucí, potřebné a výhodné se touto inteligencí ve škole zabývat a to docela prakticky. Vliv emocí na náš rozum a na naši vůli nám totiž dává velkou dispozici, užívat znalosti a dovednosti moudře a svému životu dát také smysl. Pokud škola přijala rozvoj žáka jako osobnosti a rozvoj kompetencí jako vzdělávací výstup, pak si musíme přiznat, že jsou to právě emoce, která nám dodávají impulzy i energii pro překonávání překážek a je to rozum, motivace a vůle, která nám umožňuje regulovat naše chování, a tedy i učení a nakonec vytrvat.

Naše city a rozum v nabývané dospělosti spolu většinou spolupracují. Myšlenka je provázena citem a cit myšlenkou. Pro pozorného člověka nebude tajemstvím, že každá poznávací nebo interakční situace je současně doprovázena hodnocením. A právě v hodnocení hrají city a emoce zcela zásadní vliv.  Pokud totiž naše rozbouřené nitro náručí rovnováhu spolupráce, pak se naše emoce, které jsou ve svých reakcích rychlejší než rozum, ujmou vedení a dostanou zpracovatelskou rozumovou část mozku do nerovnovážně a neracionální polohy, doslova odsunou náš rozum po nějakou dobu stranou. Narušena je regulace a také hodnocení prožité situace, na základě kterého se rozhodujeme o dalších vývojových nebo učeních krocích.


S touto zákonitostí také souvisí metody formativní pedagogiky, kde se vedle schopnosti myšlení a hodnocení učíme nejen řešit problémy, ale i regulovat sebe sama.