Facebook

Cesta a cíl

formativní evaluace moderní didaktika vzdělávací cíle produktivní edukace projektové řízení aktivita a tvořivost

 

Lidé si stanovují cíle ze dvou iluzorních důvodů. Aby byli šťastní a aby byli úspěšní. Snadno se pak stává, že udělají všechno proto, aby (svého) cíle dosáhli. Často je takové úsilí provázeno prostředky, které sice cíl "posvětí", člověka však nikoli. Jedním z největších demotivátorů učení je tedy cíl, který už "máme v kapse", tedy přestal být cílem. Potřebujeme pak stále nový cíl, za kterým se lze honit, protože člověk si po dosažení cíle snadno zvykne na uspokojivou událost a přestane prožívat svůj život. Nejhorším cílem je ten, který navíc není jaksi vlastní. Přijali jsme ho a udělali jsme z něj modlu, u níž věříme, že nás udělá šťastnou.

   

 

Pokud jsme v tzv. "kompetenčním modelu" nejen vzdělávacím, ale i manažerském, pak je užitečnější, když používáme evaluaci formativní (kvalitativní), než kvantitativní. Konvenční pohled na projekty je cílový a cíle mají svůj smysl a opodstatnění, neboť cíl je místo, kam máme dojít. Proto, cíle mají být po určitou dobu neměnné = statické.

K cíli však dojdeme určitou cestou nebo cestami a podpora takových cest (a lidí) se nazývá tzv."opatření".  Podstata opatření je v tom, že se stará o svět a o lidi. Proto opatření mají být citlivá a proměnlivá, aby byly regulovatelné, neboť opatření jsou dynamickým jevem.
 

Protože akční plánování včetně realizace je založeno na cyklu PDCA, musí být tedy PLÁN postaven zejména z OPATŘENÍ. Regulovatelnost projektu způsobuje nejen lepší dopad projektové realizace, ale zejména její učební vliv na lidi = sebeučící se organizace.


Cíle jsou tedy stanovovány - určovány. Opatření jsou hledány a regulovány.
 
Proto .. např. Posilování rozvoje a nadání všech žáků .. je opatření. (A tohle je měřitelné prostřednictvím lidských postojů, viz. evaluační komplementy.) Posílení rozvoje a nadání všech žáků .. je cíl. (Tohle je měřitelné jen přes "explicitní kvantifikace" jako viditelné jevy, tedy atribučně a statisticky.)

Otázkou je, jak předem stanovíme kritéria a míru takového cíle?
Jak víme, že určité plánované kvantum je kvalita?

Tohle je zásadní problém měřitelnosti projektů.

 


       


Cesta je důležitější než cíl.
Proč? Dělá nás šťastnějšími.

   

Z hlediska oprávněné potřeby rozvoje osobnosti a projektového myšlení je cesta důležitější než cíl.

Stanovování cílů sice přináší dobrou orientaci, ale jejich dosahování (a kontrolování) nás může připravit o veškerou motivaci. Lidé, kteří jsou orientováni na cíle bývají často netrpěliví a chtějí vidět výsledky co nejrychleji, nejlépe okamžitě. Tomu se podobá současný konzumní způsob života. Své cíle si plníme pouhým zakoupením služby nebo produktu.

V případě projektového řízení je sice potřebné popsat cíle, ale nakonec je moudré nechat je aktéry dosahovat vlastními cestami a způsoby. V projektech je proto vhodnější popsat opatření, které sice k cílům vedou, ale směřují lidskou pozornost k procesům. Učí je žít, pracovat a myslet teď a tady. Každý člověk je jiný a má osobitou potřebu vykonat pokusové a tvořivé skutky, aby zlepšil určitou malou část světa a také svůj život.

Při uskutečňování takové cesty potřebujeme co nejpravdivější zpětnou vazbu (reflexi), abychom pochopili nedávno minulý "přítomý okamžik". Abychom zpešovali  cestu, potřebujeme vícehlediskovou reflexi (evaluaci). Ta pak umožňuje regulovat svět a tvarovat člověka. Intervenční vliv projektových aktivit s pomocí průběžné a vícehlediskové zpětné vazby je formativní.


Stejně bychom měli pracovat ve výuce s žáky. Naučit je myslet projektově, průběžně refletovat učební kroky a nazírat věci do hloubky. Prostě vyučujme metakognitivně. Pak můžeme říci, že kultivujeme osobnost.